na Blog.cz

Delší dobu jsem se sem nedostala, bylo toho nějak moc, takže pardon všem, kteří sem chodí :).

Celý týden se rychle přehoupnul a já volné chvilky strávila na zahradě. Potřebovala jsem vyplet asi čtyřmetrový kus záhonu, který byl zarostlý pampeliškami a pryskyřníkem. Ani jedno není jednoduché ze země dostat, a tak mi to dohromady trvalo dobrých pět hodin. Problémem je, že dřív to bylo dobré místo pro rostliny, ale vloni sousedi dodělali svojí terasu, která je asi o dva metry výš než náš pozemek, a tak postavili opěrnou zeď a ta na naší hrozné jílovité půdě zadržuje vodu, a tak většina rostlin zašla, dokonce i vzrostlé čtyřmetrové bambusy. Jenom těm pampeliškám a pryskyřníkům se naše blata náramně líbí... A tak Honza navezl náklaďák hlíny a uděláme tak metrový kopeček, aby rostliny neměly nohy ve vodě :). Jenže nejdřív musel někdo tu hrůzu vyplet :)

A všude po zahradě ještě pokračuje nálet mšic a kdovíjakých potvor .. Prostě - čím víc se člověk stará, tím víc chorob a škůdců ...

Od pátku u nás bylo veselo. Průběžně se u nás po domě pohybovalo od deseti po patnáct lidí. V pátek večer dorazili naši kamarádi z Budějovic, kterých je pět. A hned tu bylo živěji :). První noc se ještě zkomplikovala, když jsme šli do postele hodně po půlnoci, a pak v půl třetí zvonil alarm ze stavby, že se tam někdo snaží dostat. Takže Honza sedl do auta a jel zkontrolovat stavbu společně se sekuriťákama a policajtama. Zloděj vypáčil okno v suterénu, hupsnul dovnitř, a v tu chvíli se spustil alarm, tak vzal nohy na ramena. Nic se neztratilo, ale celá ta akce trvala asi dvě hodiny, já doma čekala na Honzu a měla o něj strach. A když se vrátil, tak jsem z rozrušení nemohla usnout. Takže tuhle noc jsem spala necelé tři hodiny ...

No a v sobotu bylo ještě veseleji :), odpoledne jsme udělali grilování a ke Kubíčkům přibyli ještě kamarádi Mike s Táňou, dorazil Timur a na noc ještě Karolínka. Všechny dveře v našem domě byly otevřené, kdykoliv člověk někam šel, pokaždé na někoho narazil a tak jsme si dělali legraci, že kdyby se přidal někdo z ulice, ani bychom to v tom počtu lidí nezaregistrovali. A v noci se u nás nikdo bát nemusel :), s Honzíkem spal Jindříšek, u Jáji byla Barunka a Karolínka, Kačka byla sama (ale do dvou v noci tady byl Timur ...), já spala s Honzou v ložnici, dole v pracovně spala Míša s Jindrou a s Eliškou, Ferda v předsíni, čičiny u sebe ...

A protože jsem byla z předešlé noci opravdu kaput, v půlnoci jsme to zabalili a šli do postelí. Ráno jsme jeli na Bohoslužbu a potom odpoledne jsme udělali pro kamarádku tzv. Baby shower. Čeká už třetí miminko a vzhledem k tomu, že je Američanka a tam se prý takové akce konají před porodem běžně, napadlo další kamarádku Moniku, že by to pro ní přichystala. Pro nás, Češky, je to hodně nezvyklé a na rovinu přiznávám, že takových akcí nejsem milovníkem. A už vůbec si nedovedu představit, že bych slavila dopředu, dřív, než je miminko na světě. Ale jaký kraj, takový mrav ... A Tami to udělalo obrovskou radost, stýská se jí po domově, a tak jí to Státy aspoň trošku připomnělo. Důkazem toho, že se jí to opravdu líbilo, byly její slzy, které jí tekly po tváři, a které jí rozmazával její pětiletý syn Thomas. Takže tohle se povedlo :)

No, a pak se přehouplo odpoledne, byl večer a po půl deváté odjeli i Kubíčkovi a náš dům byl najednou nějak prázdný ... :)

Je pravda, že je nás tu pět, když přičtu Timura, který je tu taky jako doma, tak je nás tu běžně šest. A přijde mi to tak akorát. Jenže když vás je najednou patnáct, tak co je proti tomu potom šest? :))))).

Takže náš dům osiřel, já sklidila jen to nejnutnější a před půlnocí zajela do postele. A ráno, když jsem vstala, tak na mě ten veškerý nepořádek pořád čekal ..... :((( A tak jsem se do toho pustila a překvapivě bylo všechno docela rychle hotovo.

Už mi zbývá jen Honzíkův pokoj, tam to vypadá jak po atomovce - no jo - dva kluci tři dny o samotě ... Nejradši bych na to nahnala Honzíka, jenže je mi jasné, že bych to pak stejně uklízela ještě jednou, protože by to nebylo podle mých představ. A tak mi jednou jeho manželka určitě poděkuje :))))), jakého rozmazlence jsem to vychovala :)

A na mě teprve dneska nějak dopadá opravdová únava. Stárnu... a to přesně poznám na tom, když k nám na pár dní přijede návštěva. Už nevydržím do půl třetí do rána povídat, teď maximálně v jednu zalehnu, a už cítím, že je to opravdu na hraně. Ale zase si návštěvu užiju víc, protože děti jsou relativně velké, a tak o nich vůbec nevíme. Maximálně je párkrát za den přepočítáme, jestli nějaké nechybí nebo nepřibylo, a pak je vidíme jenom u jídla :))).

No a protože jsem stará, jdu spát a vezmu si příklad z našeho Ferdy, který si spánek opravdu umí vychutnat:

Dobrou,

Pavla

Dneska naše Janinka oslavila patnácté narozeniny. Oslavy teda proběhly už včera, ale dneska ráno v sedm hodin se z Jáji stala trestně odpovědná občanka (zatím tedy bez občanky, o tu jdeme zažádat až v pátek :)).

První oslava začala už v pátek, to byla Jája slavit se svýma kámoškama, v sobotu nejdřív dorazila Bambuča a strejda a nám tady tentokrát moc chyběla babička. Ještě na poslední oslavě Honzíkových narozenin v lednu ještě byla. I přesto, že už byla unavenější, na tyhle oslavy moc ráda chodila a bylo vidět, že se opravdu bavila a těšila ze společnosti tolika lidí. Tentokrát nedorazila, a tak se má asi líp :) ...

Kolem sedmé přišla Kamila s Pavlem, s dětma a navíc ještě Karolínka přivedla představit svýho Vojtu, s kterým chodí už asi půl roku. A tak nás bylo zase o jednoho víc ...

Dneska jsem měla vzpomínkové odpoledne. A taky pěkně pracovní odpoledne. Byli jsme totiž v našem bývalém bytě uklízet, protože se do něj zítra budou stěhovat noví nájemníci. Je to ten byt, z kterého jsme půl roku nemohli dostat šíleného nájemníka s celou rodinou, který nám vůbec neplatil. Dneska při úklidu jsem postupně zjišťovala, co v bytě za těch pár měsíců stačil zničit a taky co dokázal "znárodnit". Je to neskutečné - ty lidi jsem dřív znala, a tak mě ani ve snu nenapadlo, že to budou takoví dárečci....

Zjistila jsem, že čajzli nejen záclony a závěsy i se žabkama, taky tři válendy, ale navíc zmizela i skříňka z koupelny, taky věšák na prádlo, který byl přimontovaný nad vanou, jeden noční stolek ... A zničit se jim podařilo taky dost věcí. Třeba zmizela zářivka nad linkou v kuchyni, ale místo ní byla záhadně k lince přišroubovaná elektrická zásuvka - ale tak, že urvali kus skříňky v kuchyňské lince, tudy protáhli šňůru od zásuvky a vedli to dolů pod skříňky... A takových perel tam bylo víc. Je mi záhadou, jak se lidi můžou k věcem takhle chovat. A přitom bych to do nich opravdu neřekla, byli to docela sympaťáci. No jo, člověk se mýlí. Kolikrát i v lidech, u kterých ho to hodně mrzí. Tady mě to ani nijak nemrzelo, spíš mě to pěkně štvalo, kolik nám přidělali práce. Jenom sehnat tři nové postele za slušnou cenu během dvou dnů je docela makačka ... No ale po pěti hodinách dnešního uklizení byt vypadá docela k světu, a tak se tam můžou zítra nastěhovat další nájemníci. Snad to nebudou taky takoví experti ...

A ještě pro mojí Janinku: MÁM TĚ MOC RÁDA!!!!

Krásný týden,

Pavla

Svátek je svátek a tudíž od něj očekávám nějaký ten odpočinek. A když je to ke všemu svátek státní, chápu to tak, že stát mi dává rozkazem, že si mám dát nohy na stůl. Nenene, v naší rodině nemá stát vůbec žádnou vážnost a důležitost!

V pondělí v noci usínám se slastným pocitem, že si v úterý pěkně poležím. Nejdřív se vzbudila Jája a už někdy před sedmou pobíhala sem tam. Přišlo čtvrt na osm a okolo mojí postele tak nějak provinile obchází Honza. A já trnu, co mě čeká!

"Víš, já Ti zapomněl říct, že dneska přijede pan Kazda". Pan Kazda je truhlář (štěstík), který nám už asi rok vyrábí skříňky do obýváku. Když jsme se do našeho domu nastěhovali, tak jsme si provizorně pořídili skříňky z Ikey s tím, že je potom použijeme jinam a do obýváku dáme udělat bytelné, ze dřeva. To "provizorium" trvalo čtyři a půl roku... Je pravda, že mně umělé dřevo (jak říká Honza) nijak nevadí. Co mi vadilo, že většina šuplíků se propadla, protože držely pouze na jedné zarážce. A tak šly šuplíky pořádně zavřít až po úplném vyndání a potom zandání veškerých věcí, což mě nebetyčně obtěžovalo :).

A tak zrovna v úterý nastal ten slavný den, kdy mělo dojít k výměně skříněk. Měla bych se asi radovat, jenže bylo tedy půl osmé ráno, pan Kazda měl dorazit v devět a já všech 18 šuplíků měla zcela zaplněných. Tři velké šuplíky videokazet, dva šuplíky DVD, tři šuplíky albumů a fotek, taky šuplíky s pletením a vyšíváním, nějaké šuplíky s foťáky , videokamerou (která dost pamatuje, takže asi už ani nefunguje), nabíječkami, dráty, baterkami ... Ale nejhorší byly poslední tří šuplíky - moje noční můra - doklady, složenky, faktury - prostě to, co mělo být už dávno roztříděno a jaksi se to samo nechtělo udělat.

A tak jsem vylítla z postele a začala kmitat. Naštěstí pan Kazda nedorazil na čas, a tak jsem za dvě hodinky měla všechno vyklizené. Ale bylo mi do pláče. Představila jsem si totiž, že teď už do těch nových šuplíků nebudu moct nacpat všechno zpátky. Teď nastane probírka a vyhazování a třídění. Teď budu muset někam vystrnadit desítky a desítky videokazet (nemáme totiž už video - rozbilo se a další už opravdu kupovat nebudeme). Taky mě čekalo zařazování DVD do krabiček a obalů...To ještě pořád šlo, dělala jsem to večer při Ordinaci. Ale pak přišly na řadu dráty, nabíječky, konektory... Pro mě za mě - já bych vyhodila všechno, ale asi by doma radost neměli ... :)). Honzík si samozřejmě vzpomněl, že něco nutně potřebuje, a tak hledal a hledal ... (ani nevím, jestli našel).

Dneska na mě čekaly ty dokumenty a papíry ... Elegantně a obloukem jsem je obešla a celý den poctivě dělala, že je nevidím. Povedlo se :)). Ale mám obavu, že zítra tam ta hromada bude zase ... :))

No a tak když už jsem byla na ten státní svátek tak rozjetá, napochodovala jsem od šuplíků rovnou na zahradu a plela a plela - ale to už je obehraná písnička ... A ty zelený potvory - housenky - jsou asi nesmrtelný - ať stříkám, jak stříkám, každý den je zase o něco víc větviček zlikvidovaných. Kdyby radši přelezly do obýváku a pustily se do těch papírů ...

No a tak jsem si užila volný den :)

Mějte se krásně,

Pavla

Náš Ferda by se dobře uživil u filmu. Několik dní hopsal po třech, já, chudinku malou, litovala, jak ho tlapička bolí. Skoro bych ho poponášela. Ale když v ruce zachrastilo vodítko, Ferda vyrazil k brance jako "mladík". Dostal na krk vodítko a od té doby úplně zapomněl, že by ho nějaká zadní noha měla bolet. A když jsme cestou třeba jen z dálky zahlédli nějakou fenku, najednou běhal ladně jako srnka, mocně hrabal nohama a vůbec vypadal zdravěji než kdykoli jindy. Takhle probíhala procházka. Přišli jsme domů, otevřela jsem dveře, Ferda nakráčel a ... pravou nožku opět zvedl a stál zase jen na třech....

Musela jsem zavolat Honzu, aby se podíval, jaký je to herec. Co chce člověk od mužskýho ... Honza taky doma trpí s rýmou, přikládají se obklady, vaří čajíky, ale vyjde za branku a je zdráv jako řípa! Prostě jaký pán, takový pes ... :)))

Dneska se tomu našemu hrdinovi (myslím toho černého, který štěká) dokonce povedlo stáhnout obvaz i s ochranným obalem. Prý to není tak jednoduché ... Ale našemu Ferdovi se to povedlo na jedničku. A tak zase zítra vyrážíme na nový převaz ... (převázání nožky + mastička - pěkných 300,-Kč ...)

Honzík se včera odpoledne vrátil z Anglie. Byl spokojený, docela si to tam asi s klukama užili. Dostali jsme dárečky - holky a Timur obrovská lízátka, Honza tričko s límečkem (dokonce trefil velikost!), já venkovní teploměr ve tvaru starodávné lopatky a Bambuča náhrdelník. Tak nám udělal všem radost. A mně hlavně tím, že už je zase doma a jako správná kvočna jsem spokojená, že je mám všechny zpátky pod křídlem.

Naší zahradu mi pomalu ale jistě likvidují housenky. Nevím, čí jsou, možná běláska, ale na každý pád mi usychá třešnička, růže, dokonce i ty jedovaté pomrzlé bobkovišně housenkám náramně chutnají. A tak jsem včera stříkala a stříkala a večer mi na to pršelo a pršelo ... Když nejsou mšice a slimáci, tak musí být alespoň tyhle potvory. ...

Štve mě to, dá to tolik práce, vždycky se raduju, když něco vyklíčí nebo začne rašit, a pak přileze takovýhle expert a během dvou dnů prohryže a vysaje listy skrz na skrz.

Zítra má ještě část mých dětí prázdniny. Jenom Kačka musí do školy, ale naštěstí jí odpadají první dvě hodiny, a tak nemusíme vstávat ve čtvrt na sedm. Jupí!

Přeju vám krásný týden a pěkné volné úterý!

Pavla

První máj - lásky čas ... No nevím ...

Ráno jsme vyrazili na Vysočinu. Nevěděli jsme ale, jestli to vyjde, protože Honza měl ráno ještě nějaké jednání ohledně stavby, a tak nebylo vůbec jisté, že vyrazíme. Nakonec se podařilo a my po desáté hodině vyjeli odzimovat chalupu a hlavně jsme chtěli zajet na hřbitov dát babičce a dědovi kytičky.

Jenže to by ty kytky někdo musel vzít ...

Nalodili jsme se do auta, vzali sebou i našeho Ferdu a vyzvedli Bambuču a Jáju, která u ní spala. A tak si to vesele drandíme po D1 směrem na Humpolec. Cesta proběhla v pohodě. Jenom jsme si udělali krátkou zastávku v lesíčku. Tam jsem otevřela kufr a zjistila, že všechny kytky na hřbitov jsem nechala doma ... Co teď? Všechny obchody zavřené, pumpa daleko široko žádná, na loukách toho taky zatím moc neroste ... A tak jsme se rozhodli, že to tentokrát otočíme. Nejdřív pojedeme do chalupy, uvidíme, jestli by tam nerostla nějaká chudinka, a až nakonec na hřbitov.

Na zahrádce toho moc nebylo, ale pár nerozvitých tulipánů a tři narcisy se přece jen našly :), do toho pár zelených větviček a byla z toho docela pěkná kytička. Ale i tak mě mrzelo, že kytky, které jsme pro babičku vybíraly a které měla ráda, stojí v košíku před naším domem ... Holt už nejsem nejmladší a hlavně - přes připomínání věcí, když jsme jeli na chalupu, byla vždycky babička. To jsme na klíče a ostatní věci nikdy nezapomněli. A tak jsme jí to na hřbitově řekli - že za to, že jsem kytky nechala doma, může ona, protože nám to nepřipomněla :)))). A tak jsem se krásně zbavila odpovědnosti :).

Vzhledem k tomu, že chalupa je v havarijním stavu, rozhodli jsme se, že necháme celou chalupu strhnout a ve stejném stylu na jejím místě postavit novou. Práce to bude asi nad hlavu, ale teď už se v chalupě nedá ani přespat. Mokro a plíseň dosahuje do půlky zdí, nábytek, postele, prostě všechno je taky plesnivé. A do toho je prasklé potrubí s vodou, a tak se musí vyměnit sakumprásk úplně všechno.

A tak jsme aspoň posekali trávník, Honza ostříhal živý plot, který je až nějak moc živý, a vyrazili jsme na oběd na Křemešník. Už zdálky bylo jasné, že to nebude jednoduché. Všechna tři parkoviště nacpaná k prasknutí, k tomu desítky kol, motorky. Ale Honza se nenechal odradit a šel se podívat dovnitř a zjistil, že vevnitř je restaurace skoro prázdná. A tak jsme se dovolili a vzali dovnitř i našeho Ferdu a dali si oběd. Ferda se nám totiž nějak nezdál. Asi dva dny si lízal packu, ale já nemohla najít nic, co by ho mohlo bolet. Najednou včera odpoledne začal kulhat a poskakovat jako koza, nožičku zvednutou a očividně mu nebylo moc dobře. To už jsem si všimla, že se mu dráp uvolnil z lůžka, a tak ho to hodně bolelo.

A tak jsme rovnou z výletu zamířili na veterinu. Tam milého Ferdíčka hned uspali, dráp odstranili, nohu zabalili a píchli mu antibiotika. Dneska nás čeká převaz (netěším se), a potom zase antibiotika a tři týdny hojení ... Chudák Ferdík, jak byl po narkóze rozespalý, vůbec neuměl chodit. Seděl jako trouba a kdykoli se zvedl a chtěl udělat krok, lekl se zavázané nohy, chtěl do ní kousnout a pak upadl. Ale večer jsme šli na chvilku na procházku, a to už běhal po třech jakoby tak běhal odjakživa.

A tak byl večer, byl první máj ... A já nedostala ještě ani pusu, abych neuschnula .. Tak jsem asi v devět vytáhla Honzu na zahradu a donutila ho, aby mě políbil pod rozkvetlým stromem. Čert vem třešeň, já byla vděčná za rozkvetlé cosi :))

A večer volal z Anglie Honzík. Má sebou iPad, a tak jsme spolu mluvili přes Skype. Jenže už ta dálka na něj nějak padá, a tak nemohl spát. A tak v noci psal v půl jedný, v půl druhý, ve tři, v půl čtvrtý ... "Mami, pořád ještě nespím!", "Mami, co mám dělat, já nemůžu usnout?", "Mami, je mi smutno". Ve čtyři jsem padla únavou. Ráno jsem našla sms: "Tak nevím, co mám dělat, my tady máme 4:00, mám ještě chodit spát nebo ne?" V devět našeho času se ozval - rozesmátý, odpočinutý (spal necelé tři a půl hodiny) a spokojený. Jenom já byla hotová ... :))). Ach jo, ty moje dětičky ...

Krásné květnové dny,

Pavla

Tak už je zase další týden pryč. A já ani vlastně nevím, co se v něm dělo zajímavého. A tak to vezmu den po dni, třeba se z toho něco vyloupne :)

Pondělí je u nás vždycky hektické. Holky mají dlouho školu, jedna do čtyř, druhá do pěti. Honzík má do tří, v půl čtvrtý dorazíme ze školy, v rychlosti se nají, napíše úkoly a zase za půl hodinky frčí na hodinu malování. Chodí tam s velkým Honzou a tak jezdí spolu. Jenže tentokrát byly třídní schůzky a protože u Honzíka ve třídě používají iPady a přes ty tam funguje náš Honza, chodí na tyhle třídní schůzky on. Takže jsem Honzíka vyzvedla z kreslení a v půl sedmý náš "vzdělávací" blok konečně končí.

Úterý není o moc lepší :))). Protože Jája končí školu ve třičtvrtě na dvě a na půl třetí k nám chodí učitelka angličtiny, musím Jáju vyzvedávat u školy, protože by to nestíhala. Angličtinářka u nás zůstává do půl šestý a potom podle situace bývá buď hodina zpěvu nebo hodina kytary anebo nic :). Tentokrát nebylo nic, a tak navečer byl docela klidný. V osm jsem se upíchla u televize a u Ordinace jsem skládala prádlo a třídila ponožky. Neznám nic horšího! Napočítala jsem přesně 38 ponožek, které nemají druhou do páru ... Nechápu ...

A co ve středu? Středa je taky dlouhý den. Uzavíráme ho tím, že se po půl sedmé vracíme z hodiny plavání. Tentokrát bylo hodně těžký tam Honzíka dostat. Přitom plave hrozně rád. Ale chodí tam s dvěma kamarádama, o jednom věděl, že odjíždí na hory, a tak tam nebude, no a ten druhý tam už nebyl třikrát za sebou, a tak Honzík tipoval, že nepřijde ani tentokrát. A tak se Honzík seknul, že taky nikam bez kámošů nepůjde. Jenže tohle na velkého Honzu neplatí, a tak jsme s pláčem (Honzíkovým :)) sedli do auta a jeli na plavání. Jaká byla radost, když u vchodu už stál kamarád Benny ... Takže to dobře dopadlo. Já jako přecitlivělá matka vždycky hrozně těžce nesu, když některé z mých dětí "trpí". Honza ze mě má srandu, že jsem nenormálně empatická, že to nesu hůř než samotní aktéři ... To má teda pravdu! Já bych z nich asi vychovala správné rozmazlence :)). Tentokrát měla ještě Jája zpívání, a tak nám tentokrát "padla" až po odchodu paní učitelky přes zpěv, což bylo až kolem osmé ...

Čtvrtek byl zvláštní, nevím, jak to jinak vyjádřit. Ráno na osmou hodinu jsme s mamkou vyrazily do Pohřební služby vyzvednou babiččinu urnu a v devět hodin jsme se sešli na hřbitově, aby byla babička uložená do hrobu. Venku byl tak nádherný den! Všichni jsme si říkali, jak by se babičce takový den určitě líbil. Přímo nad hrobem stojí obrovský strom, a tak, dá se říct, že je babička v přírodě, kterou měla tolik ráda.

Večer měl Honzík ještě kytaru, velký Honza byl na nějaké schůzi, a tak jsme vezla pana učitele přes kytaru na metro až kolem osmé. A pak hurá na Ordinaci. Já vím, že je to hrozná blbost, ale na televizi koukám jen dvakrát týdně, a to právě v úterý a ve čtvrtek. Ordinaci jsem před lety rozkoukala, a teď se rozumí samo sebou, že se budu na další díl dívat. Ale zase to není promarněný čas - buď u toho třídím prádlo, zašívám, nebo zrovna naposled jsem myla listy kytkám, do čehož se mi normálně vůbec nechce. Takže Ordinaci třikrát hurá, že? :)

Jenom jsem pozapomněla napsat, že na Cesty domů, Zázraky života a Život je ples koukám dopoledne při vaření na internetu ... Takže zase tak vzorná nejsem :))) ....

Pátek uteče vždycky hrozně rychle. Na šestou večer se sešel u kamarádky babinec, ale není to takový ten klasický babinec, kde se jí, pije a povídá. My máme biblický babinec. Vždycky jedna z nás si připraví nějaké téma, a pak si o něm povídáme. Samozřejmě taky dojde i na jiné povídání a ta atmosféra je tam vždycky moc fajn. Tentokrát se mi téma moc líbilo a myslím, že se mě i hodně týkalo. Bylo to o tom, že my, co jsme se tam sešly, asi nemáme problém s klasickými hříchy - dost pravděpodobně žádná z nás není nevěrná svému manželovi, žádná z nás nekrade anebo někomu úmyslně neubližuje. Ale může se stát, že máme problém v tom, že máme málo času na Boha, že na něj v našem srdci a v našich hlavách zůstane jenom malinkaté místo, že ho všechny ty starosti a problémy z našich srdcí vytěsní. Taky s tím mám problém, dost často si na Boha vzpomenu, když od Něj něco potřebuju, když chci zdraví pro svojí rodinu, když mám strach nebo obavy ... Už jsem tady kdysi psala: "Kde je nejvíc věřících? V letadle, které padá" ... A tak to mám i já... Myslím na Boha třeba v přírodě, zrovna teď, když je tak nádherně, vím, že ta krása nemohla vzniknout sama od sebe ... Taky prosím za ochranu Honzíka, který odjel se školou pryč, prosím za zdraví nás všech. Prostě já, já, já ... A tak to bylo dobré téma na zamyšlení, jak nebýt sobcem ...

Sobota byla pohodová. V poledne Honza s Honzíkem odjeli (teď to vypadá, že právě proto byla pohodová :). Jeli ještě s Vojtou na výlet k Sázavě, do Sázavského kláštera, a potom na chatu ke Kamile a Pavlovi. Já mezitím v tom horku plela záhony a sbírala listí (jako na podzim) ze zmrzlých bobkovišní ... Je mi jich líto, ale poletí ... Musíme vysázet jiný živý plot... Ale kdy to bude, je ve hvězdách ... Tedy spíš v mém manželovi ..

A večer bylo první grilování. To já moc ráda! Vzpomněla jsem si na babičku, protože ta na něj taky k nám ráda chodila. A tak dorazila Bambuča, naložilo se masíčko, v troubě upekly brambory, taky nějaké klobásky byly, prostě lahoda!

No a dneska mi odjel můj "malinký" Honzík. Jel na dalekou cestu - se školou do Anglie. Bude tam týden a dopoledne budou chodit do školy mezi anglické děti, spát budou v hostitelských rodinách. Jen škoda, že neletěli letadlem, ta cesta je příšerně dlouhá, tak hlavně, aby se v sobotu v pořádku vrátil domů. A tak zapomenu na páteční biblické poučení a zase půjdu sobecky prosit a prosit a prosit.... :)

Sranda byla, když mělo nastat loučení u autobusu. Honzík vyvalil oči a šeptl mi: "Teď né, až všichni nastoupí do autobusu, aby mě nikdo neviděl!" Ale když si všiml, že i jeho kamarád-tvrďák objímá mamku, dostala jsem taky pořádné pomačkání a několik pus... Prostě i ten největší "borec" roztaje, když se má loučit ... :)

Na téhle fotce to vypadá, že Honzík brečí, ale nebylo to tak. Chtěla jsem si ho ještě před cestou vyfotit, ale nedaleko stála jeho láska, a tak se fotit se sestrama je nadmíru potupné, proto ten útrpný výraz :)).

Mějte se krásně,

Pavla